mŮJ NEOBVYKLÝ A NEOPAKOVATELNÝ PŘÍBĚH A ZA TO HO TAK MILUJI

 Vše to začalo asi 3 týdny před letními prázdninami roku 2011. Ráno jsem se probudila nasnídala, oblékla, vyčistila zuby a šli jsme s bratrem a tátou na dvůr pro auto. Hned jak jsem vešla na dvůr už se ke mně hrnula naše fenka Daisy. Je to krásný zlatý retrívr občas neposlušný, ale je to mazel jak se patří. Myslím, že kdyby se k nám někdo vloupal tak ho dřív umazlí k smrti než aby ho pokousala nebo nás nějak upozornila. Jednoduše řečeno nej pes na světě. Venku bylo krásné počasí a chystal se pro nás krásný slunečný den. Všimla jsem si, že v naší budce co vyrobil děda, už nejspíš jsou mláďata sýkorek a na naší 

lampě je nějaká suchá tráva a . . . . bylo to hnízdo. Nejspíš už tam bylo déle, protože už bylo hotové a velice hezky upravené. Nevím proč, ale před tím jsem si ho nikdy nevšimla. Ale bohužel jsme neměli moc času a tak jsem tomu moc pozornosti nevěnovala, ale tátovi a dědovi jsem to řekla. Pak jsme pospíchali do školy. Po škole jsem šla na chvilku za Daisynkou a chvíli jsem pozorovala hnízdo. Kde nic tu nic. Šla jsem domů. Asi po 3 dnech jsem začala vídat rehky - bylo to jejich hnízdo. Už jsem se těšila na mladé a překvapilo mě, že toto hnízdo měli tak blízko u dveří. Za pět dní jsem jenom vídala jednoho rehka a to po velice dlouhé době. Bylo mi to divné, nejspíš to byla samička a jak bylo vidět sama to nezvládala. Mláďata už se vyklubala a vykřikovala jako divá a samička se nezastavila. Litovala jsem jí, ale pomoct jsem nemohla abych jí nenarušila soukromí a ona se jich nevzdala, protože nikdy nevíte jak může ptáček zareagovat. To je i podobné u lidí, že nikdy nevíte jak zareagují. Jako první mě napadlo, že jí sameček opustil, ale to nedělají. A tak to nejspíš byla ta nejhorší možnost a to je kočka nebo nějaký dravec. Sousedé o jeden dům vedle mají asi dvě kočky a to by mohla být ta … příčina. A od té doby nemám zrovna v lásce kočky, né že bych je před tím milovala, ale teď je to ještě horší. Já sice vím, že mají pudy lovit a chytat myši a ptáky. Ale na druhou stranu nechápu, že většina koček dostane doma najíst klidně ráno a večer a i tak stále by něco lovily … no hrůza. Za dva dny mě babička řekla po škole, že od rána neviděla samičku ani jednou. Seděla jsem na dvoře asi přes hodinu ani jednou jsem ji neviděla. Mláďata velice nahlas vykřikovala a měla velký hlad, to bylo poznat na první pohled. Buď měla samička stejný osud jako její partner a nebo umřela vyčerpáním, to už asi nezjistíme. Ten večer pokud mě viděli sousedé tak si asi mysleli, že jsem blázen, protože jsem lítala po zahradě s plácačkou a snažila jsem se ulovit nějakou mouchu. Děda mi pod lampu postavil žebřík a já je poprvé uviděla. Před tím vykukovaly jenom zobáčky a teď krásní opeření rehečkové. ‘‘NÁDHERA“ Zamilovala jsem si je na první pohled. 

Děda došel pro pinzetu a táta je nakrmil. Byli hladoví a já těch much moc nepochytala. Nakonec jsme jim uvařili vajíčko a nesměla jsem samozřejmě zapomenout na vodu. Dala jsem ji do injekční stříkačky samozřejmě bez jehly. Šla jsem na pole ještě něco chytit a když jsem se vrátila tak jedno z pěti mláďat leželo na zemi mrtvé. Vypadlo z hnízda. Už před tím se mi nezdálo, protože mělo bíle zbarvený zobáček. Nechali jsme je přes noc venku a to byla „CHYBA“ nikdo nemohl tušit, že by to nepřežilo další mládě. A já jsem kvůli tomu dokonce i brečela. Bylo to tak . . . . nedalo se nic dělat. Jedno z mláďat podlehlo na chladnou noc. Mláďata byla už jenom tři a já je pojmenovala: nejstarší byla Sára nejmladší Keninka a ten uprostřed Peťánek. Dvě holky a jeden kluk. To mládě co podlehlo na tuto chladnou noc byl Maty.

Další den a další směna, znovu a znovu chytat mouchy. Někdy se mi zdálo, že ty mouchy ví co je na naší zahradě čeká a odstěhovaly se. Na internetu jsem si přečetla něco o rehcích a s tátou jsme našli i článek, že je taky někdo vychovával, ale podrobný popis tam nebyl. Taťka odpoledne ve zverimexu sehnal moučné červy !!!!!!! ŽIVÉ ! ! ! ! Ze začátku jsem se jich štítila, ale po pár dnech jsem si na ně zvykla. Krmila jsem je od rána do večera, to je asi od 7 do 7 hodin, vždy po hodině pinzetou a mezi tím jsem nesměla zapomenout na vodu. Vždy jsem dala nejdřív jednomu pak druhému a nakonec třetímu a takto jsem udělala několik kol až měli dost. Když jeden odpadl tak jsem ty dva dokrmila do syta. Jak zemřelo to druhé mládě tak jsem se poučila z chyb a přemístili jsme je i s hnízdem do krabice, a protože neuměli létat tak ta krabice byla jenom nízká. Rehky jsme umístili do dílny a tam jim bylo dobře. Vždy jsem je nakrmila a pak je přikryla hadrou. A protože všichni dělají bobky tak i tito malí rehkové. Tak jsem si vždy vzala noviny a pinzetou jsem to vybírala a hodila rovnou do popelnice. Naštěstí bobky moc nesmrděly. A rehkové byli chytří a srandovní zároveň, a tak vždy vycouvali zadečkem ven a udělali bobek . . . a šup zas do hnízda. Byli krásně na sobě naňahňaní a zahřívali se navzájem. Vždy když jsem byla ve škole tak se o ně starali děda s babičkou. Naštěstí jsme se ve škole už neučili, protože začínaly prázdniny a tak jsem se nemusela učit a psát úkoly a jenom jsem se věnovala rehkům.

Za pár dní už rehečkové poletovali a tak jsme je museli přendat do hlubší krabice aby nám neodlétli. Jednou jsem je šla nakrmit no a jedno z mláďat mi vzlétlo. Byla to Sára, ta nejstarší a zatím nejšikovnější. Rychle jsem zavřela dveře a hrůzou jsem ani nedýchala. Vylétla na kovovou tyč nad stolkem a seděla tam jen se na mě tak dívala. Vylezla jsem na stolek a chtěla jsem ji chytnout. A ona poskočila a třepotavým letem přelétla na druhou kovovou tyčku. Musela jsem ji opatrně chytit, abych jí nic neudělala. Naštěstí se mi to povedlo a já ji v pořádku vrátila do krabice. Takto se jí to povedlo ještě jednou a to jí tentokrát chytal táta. V jeden den jsem si domů přivedla kamarádku. Šly jsme rovnou na zahradu. Když je uviděla tak se jenom blahem rozpouštěla. Šly jsme na pole abychom pochytali pár kobylek, teda spíš ona já jsem se jich teda i trochu bála. Musela chytnout alespoň tři aby se rehečci najedli. Vždy když jsme se vrátily, tak už jsme nevěděly komu jsme daly a komu ne. Moc jim chutnaly. Kámoška je chytala živé a pak se samo sebou museli zabít. Napadla mě tak trochu srandovní představa, že kdybychom je nezabily, tak že by místo létaní skákali. No dokážete si to představit????

Neboť jsme nevěděli co s nimi dál tak jsme napsali ornitologovi aby nám s tím poradil. Zavolali jsme i do jiné ornitologické stanice, jestli by se o ně nechtěli postarat, ale oni nás vždy odmítli a dodali: Nemáte šanci je vychovat. Já ale neztrácela naději a nepochybovala jsem o nich ani na vteřinu. Tento článek píšu jednak abych pomohla ostatním, kteří se dostali do podobné situace a taky chci tomuto ornitologovi a všem kdo nás podceňovali a nedávali nám šanci dokázat, že všechno jde když v to věříte a neztrácíte naději kvůli hloupým lidem, kteří vám nedůvěřují a měli by vás podporovat, i když se to nemusí vždy povést. Na světě má být radost a pochopení a ne žádné váhání a vzájemné nedůvěřování. Ale na tomto světě se našel i takový člověk, který nám důvěřoval a velice dobře poradil. Byl to člověk ze záchranné stanice živočichů Plzeň. Jeho jméno jsme bohužel neznali. Také to byl ornitolog. Poradil nám s jídlem a prostředím kde by bylo nejlepší je vypustit. Nevím jak by to s nimi jinak vypadalo. Byla jsem ráda, že se někdo objevil kdo o tom něco ví.Toto jsme mu napsali:

Dobrý den,

        rádi bychom se zeptali Aničky Šebkové, o jejímž pokusu odchovat rehky domácí jsme četli na Vašich stránkách, zda by nám poradila v podobném případě. Na dvorku nám odchovávala samička rehka domácího mláďata asi týden po jejich vylíhnutí. Sameček se vůbec neukazoval a tak jsme usoudili, že zřejmě zahynul ještě před vyseděním mláďat. Bohužel asi stejný osud postihl i samičku, protože asi ve středu tento týden jsme ji již celý večer neviděli a následující den již se také neukázala. Volali jsme na stanici v brněnské zoo, ale tam nám paní řekla, že není šance mláďata odchovat a že je nemáme vozit. Jelikož dcera se nehodlala vzdát tak již od čtvrtečního večera se snažíme mláďata (nyní již jen 3 jedinci) krmit. Nejprve vařeným vajíčkem a nyní již i zakoupenými moučnými červy. Můžete nám poradit jak dále postupovat a zda je vůbec šance na úspěšný odchov. Asi bude kritické období až mláďata budou chtít vylétávat z hnízda. Bude jejich instinktivní jednání natolik silné, že se dokáží uživit? Nebo jak správně postupovat? I co se týče krmení. Děkujeme moc za Vaše rady. S pozdravem Honza a Alžběta Rouzkovi (jsme od Brna, takže trochu z ruky na osobní kontakt)

A tento milý pán, kterému táta tento e mail napsal, nám poté zavolal. Prázdniny už byly za dveřmi a já se na ně moc moc těšila. Věděla jsem že za chvíli přijde den kdy je budeme muset vypustit. Přemýšlela jsem jak to bude vypadat a přitom jsem si vzpomněla na jeden den kdy do naší dílny narazila samička pěnice černohlavé. Byla z toho chudinka celá vykulená. Dali jsme ji do stínu než se vzpamatuje. A nesměli jsme ji zapomenout vyfotit. Za pár minut byla vcelku v pohodě. Akorát zapomněla létat a tak jsem ji s tím pomáhala. Vždy jsem ji zvedla výš a ona se snažila vzlétnout. Jednou přelétla plot k sousedům a ti mají psa a tak jsem ji od tam vzala zpátky k nám. Poté odlétla.

Konečně poslední den školy a už si můžu užívat volna. Na prvních čtrnáct dní plánujeme jet na chatu na vysočinu do Čachnova. Rehky vezmeme sebou. Cesta pro ně byla určitě zážitek na celý život no a pro mě vlastně taky. Ale zvládli to excelentně. Protože na chalupu to je asi hodinu a půl cesty tak jsem je musela i cestou krmit. Pár červů spadlo vedle , ale jinak se nic nestalo. Cestou si taky trochu povídali. Zajímalo by mě jestli vykřikovali zděšením a nebo vzrušením. Vedle sebe jsem měla taky přepravku s morčátkem Rozárkou. To je můj domácí mazel, ale bohužel jsem na něj trochu alergická. Je to krásné zrzavobílé morčátko.

Kdyby nás zastavili policajti a ptali by se co to máme v krabici tak nevím, nevím co bychom jim odpověděli. Naštěstí se nic takového nestalo a vše bylo OK.

Když jsme dojeli na chalupu, tak jsme našli v kůlně klec a tak jsme je tam přemístili. Dala jsem jim tam pár větviček aby měli po čem šplhat a měli taky nějakou tu zábavu. Nejdříve se toho báli a potom to jeden rehek vyzkoušel. Hop na jednu větev a hop na druhou. A už se mu ani nechtělo jít na dno klece. Asi za dva dny se tam zabydleli skákali, šplhali pili a hodovali. Potravu jsem jim už dávno nedávala pinzetou, ale do misky nebo víčka aby si zvykli ji chytat. Nejdřív jsem jim to ukazovala pinzetou jak na to a oni to zvládli a zopakovali!! Sice ti první jim nepadali do zobáčku, ale vedle do hnízda a nebo si to dokonce přehodili až na křidélka. Pak jsem ty červi musela opatrně vyndávat. Vodu měli taky v misce a dokonce se v ní i koupali. Byli moc roztomilí, ale nepovedlo se mi je natočit. A to jsem zkoušela několikrát vždy jen útržky, ale na to nikdy nezapomenu jak se tam čvachtali.

Chalupu máme pár metrů od lesa a máme taky velkou louku a tak jsem jim mohla chytat i ty kobylky, které mě už nevadily. Chytla jsem jednu velkou kobylku trochu ji omráčila a hodila do klece trochu skákala a tak se ji mláďata snažila chytnout. No někdy se to povedlo někdy ne. Snažila jsem se jim to udělat co nejtěžší a nejrealističtější, aby potom najednou nevylétli a nedivili se, že jim nic z nebe do zobáčku nepadá. Jednou jsem jim tam dala živou menší kobylku a neomračovala jsem ji. Než se mláďata rozhlédli ,tak ona se odrazila a byla pryč. Už mě to trochu štvalo a hlavně nebavilo chytat kobylky, protože mi většinou utekly a nebo jsem je nemohla najít.

Protože bylo léto tak jsme je brali i s klecí ven na terasu. A přes noc jsme je dali do kuchyně na okno. Když byli venku tak si aspoň zvykali na slunce a různé zvuky. Nevím jestli se jim tam líbilo nebo ne, ale každopádně se dívali na svůj nový domov.

Jeden den odpoledne jsem se šla podívat za Rozárkou která má svůj výběh nahoře a z ničeho nic mě máma zavolala dolů. A teď : PŘIŠEL TEN ŠOK! Jeden z rehků byl pryč. Máma se jen na chvilku ohlédla a on nebo spíše ona, byla to Sára, se protáhla a byla pryč. Začala jsem se kolem sebe rozhlížet jestli ji neuvidím. Byla na střeše. Dala jsem si tam žebřík a snažila jsem se ji nalákat na červa a na mouchu, ale nedala se a odlétla. A co teď, pomyslela jsem si. KDE JE ??? Táta mě zavolal byla na druhé straně chalupy na střeše dřevníku. Dala jsem si tam žebřík abych na ni dostala. A zase jsem si vzala pinzetu a nějakou tu mouchu. Snažila jsem se ji nalákat, ale bohužel neposlouchala jako vycvičený pejsek. To bych měla až moc lehký. Po chvíli si nechala říct a chytli jsme ji. Nejdřív jsme ji nalákali na mouchu a potom pomalu a opatrně vzali do dlaní. Už byla v bezpečí v kleci se svými sourozenci.

Další den se jí to podařilo znovu. Už byl večer a Sára se znovu protáhla. Snažila jsem se ji znovu nalákat, ale na to mi už neskočila. Nic mě nenapadalo jak ji dostat zpět. Už bylo pozdě a já nechtěla, ale musela jít domů. Stále jsem na ni musela myslet. Byla jsem ráda, že mám alespoň ty dva ještě u sebe. V tu noc byla strašná bouře. Blesky rozzařovali oblohu jeden za druhým a hromy hřměli strašně nahlas a k tomu všemu pršelo. No myslím si každý z nás někdy takovou bouři zažil. Nemohla jsem spát a nemyslela na nic jiného než na to, že Sára je tam někde venku a je zděšená a neví co má dělat. Ta představa mě neuvěřitelně děsila. A koho by ne. Představte si někoho koho máte rádi jak je v této bouři úplně sám. Ale nejhorší bylo, že ona nikdy neviděla bouřku ani nevěděla co je to déšť. Chudinka malá. Ta představa co asi dělala jak se musela bát a vše tak to mě děsí do teď.

Když bouře pominula už bylo ráno a já s nadějí v očích ji vyhlížela. Co mi jiného zbývalo než čekat a doufat, že se vrátí. Znovu jsem dala rehky do ven. Aaaaaa…………….. SÁRA BYLA TAM!!!!!!!!! Já tomu nemohla uvěřit. Rehci byly na stole a ona přiletěla kousek od nich na plot. Koukala se na mě jako by nic. Já letěla pro rodiče, protože jinak by asi nevěřili. Byla tam. A nyní nastala ta pravá chvíle kdy…….jsem je měla pustit aby už byli spolu. Tohoto jsem se bála, že odlétnou a já je už nikdy neuvidím. Ale bylo to úplně jinak. Otevřela jsem těm dvou klec aby sami vylétli. Zdálo se, že se jim moc nechce. Ale nakonec vyskočili na okraj klece a rozhlíželi se kolem sebe. Sára na ně volala. Znělo to jako kdyby chtěla říct no pojďte, pojďte se za mnou podívat to jste ještě neviděli je tady krásně. Možná říkala něco jiného, ale mně to připadlo, že je to tak.

Peťánek se rozletěl k ohništi a Keninka ta se pokoušela vzlétnout, ale moc daleko nedoletěla. Udělala hup na stůl a šup dolů pod něj. U ohniště byly laťky, na kterých tam Pešťanek skákal sem a tam. Sára ta byla na střeše aby měla na všechny výhled. A Keninka ta vzlétla na pařez na kterém byl květináč. Tento kus pařezu byl na terase a my měli na něj dobrý výhled takže jsme ji pozorovali. Běhala kolem dokola květináče. Vždy když byla za ním tak jsem ji dala na okraj pařezu červa. Ona to oběhla a divila se co to tam má a sezobla to. Já si vzala pinzetu a postupně jsem je obešla a dala jim nějakého toho červa do zobáčku. Na terasu ven jsem jim přichystala čerstvou vodu a víčko s trochou červů, protože tak se mi to zdálo lepší než abych je obcházela. Sára seskočila dolů a jako první si našla nějakou kuklu nebo larvu. A poté začala jíst kamínky co našla na zemi, bylo to trochu divné. A Sára nám začala oždibovat z tašek na střeše kamínky. A pak mi to došlo. My jsme celou tu dobu jim zapomínali dávat malé kamínky. Jsou dobré na stravování potravy, takže teď je pojídali jako jednohubky. Peťánek se nakonec rozhodl přiletět taky k nám a přistál na stole a potom slétl dolů k červům a začal si na nich pošmakovat. Přilétla i Sára a tak se tam ti tři spolu nějak o ty červíky podělili.

Pozorovala jsem je skoro celý den jak si zvykali. Keninka ta se z terasy nehnula byla stále tam. Nejspíš se jí tam zalíbilo. Ale já měla oni strach aby si na tu zem moc nezvykala neboť po okolí běhali různé potvory a to myslím hlavně kočky. Už byl večer a já se je pokusila všechny chytnout a dat je zpět do klece. Nejdřív jsem chytila Keninku to byl ten nejsnazší cíl poté hned Peťánka a nakonec po delším snažení i Sáru. Bylo to krásné je znovu vidět pohromadě. Chtěla jsem je tam nechat alespoň přes tu noc. Tuto noc se mi velice dobře usínalo. Měla jsem dobrý pocit, že jsou pohromadě a Sára je v pořádku. To bylo asi to hlavní.

Přišlo ráno a zdálo se, že dnes bude krásný slunečný den tak jak to má o prázdninách být. Rehky jsem dala ven na terasu a znovu jim otevřela klec. Za chvilku byli všichni z klece venku. Keninka odlétla na své místečko na terase, Sára ta letěla zase na střechu a Pešťanek ji následoval poté odlétl o kousek dál na strom. Zase jsem jim dala vodu a jídlo na zem i něco na stůl. A klec jsem položila na lavičku kdyby se chtěli vrátit zpátky. Rehečkové začali zkoumat co kde je tedy až na Keninku, která byla stále na zemi. Trochu létat uměla to ano, ale asi ne moc dobře možná neměla sílu, ale to už bylo na ni jak si povede.

Párkrát když jsem je chytla tak jsem je dala dovnitř. Někdy jsem chytla jenom Keninku. A Peťánek se Sárou byli venku. Ale každý den na mě ráno čekali na zemi nebo někde poblíž a už se těšili na jídlo. Jednou jsme měli krizi, protože jsme neměli žádné červíky a museli jsme je jet koupit, ale málokde seženete červy. A tak jsem chytala kobylky a much bylo v celku taky hodně. Odpoledne jsme jeli z mamkou do dvou zverimexů a až v tom druhém nám dali krabičku červů.

Po pár dnech jsem Sáru vídala jen párkrát, ale oba dva rehci tam stále byli. Ještě předtím než jsme je vypustili tak jsem tam viděla ještě jednu rodinku rehků, ale ti měli jenom jedno mládě. Jak jsme je vypustili tak jsem je párkrát viděla spolu. Sameček od mláděte byl možná trochu nervózní nebo si chtěl chránit své území to nevím, ale jak asi zjistil že nemají žedné rodiče tak s těmi našimi rehky docela dobře vycházel.

Za pár dní jsme už museli odjet zpátky domů. Poslední den jsem jim naplnila misku zbytkem červů a dala jim vodu. Klec jsem znovu připravila kdyby tam chtěl nějaký rehek přespat a odjeli jsme. Cestou jsem na ně myslela. Samozřejmě jsem se s nimi rozloučila tak trochu no. Ono to moc nešlo. Zkuste se někdy rozloučit s nějakým ptáčkem. Pusu mu sice můžete dát, ale to není ono. Obejmout ho taky nemůžete. Takže to bylo těžší než se zdá. Ale oni určitě věděli co jim chci říct. Na podzim když jsme jeli na chalupu tak jsem se strašně moc těšila a doufala že je znovu uvidím. A to se stalo skutečností. Když jsem byla v pokoji a malovala jsem si nebo tak něco tak mi něco přistálo na parapetu u okna. Byl to rehek. Chvíli jsme se na sebe dívali, možná že mě poznal, ale asi jo protože který ptáček by se vás nelekl a neodletěl. Potom odletěl a po chvíli tam byl znovu. Šla jsem se podívat ven jestli ho tam neuvidím. UVIDĚLA JSEM HO TAM. Byl tam. Ale jakmile jsem se přiblížila tak odlétl, ale to mi nevadilo vždyť on tam byl a byl v pořádku a to bylo pro mě to hlavní. My jsme tam byli asi na víkend a tak jsem viděla, že po okolí létají rehci. Jestli to byli ti naši tak to ví jen bůh a oni.

Dnes je 4.2. 2012 a já na ně stejně pořád myslím. Zajímalo by mě jestli zvládli cestu na jih a zda je ostatní rehci přijali do hejna když tam letěli. Snad ano.

Těším se až je zase uvidím možná že si přivedou partnera a Peťánek partnerku. No a když budou chtít pomoct s krmením mláďat tak jim mohu klidně pomoct, vždyť zkušenosti už mám. Ale kdo ví co bude. Možná, že nepřežili, vždy se musí počítat i s tou nejhorší variantou. I kdyby ne, vždy mi zůstanou v paměti, na ně se přece nedá zapomenout. Příští víkend jedeme na chalupu tak uvidíme. Nejspíš no spíš určitě tam ještě nebudou, protože v takové zimě brrrr…. Někdo si možná myslí že jsem naivní, že je ještě uvidím, ale podívejte vždyť se nás štěstí drželo jako klíště tak proč ne nadále???????

Mám vás ráda rehečkové!!!!!!!!!!